Hanka

Dvacet osm dní v sukni

Záměr
Vystoupit z koloběhu výšek a propadů, z vlivu zranění minulosti a žít ve vnitřní i vnější harmonii, být viditelná, ukázat se, projevit se.

Přání
Žít v lásce, síle, pokoře, harmonii a hojnosti svůj potenciál a citovost – ŽÍT SVÉ PRAVÉ JÁ.

Před začátkem procesu, po prvním setkání
Zažila jsem v noci pocit, spíš vědomí, že jsem součástí ženského kruhu, který chápe mé prožitky a problémy; navzájem se podporujeme, byl to velmi intenzivní pocit ...

Vzkazy Měsíci
Milá Luno, ráda bych tě poprosila o podporu a opětné napojení na svou sílu, rozhodnost a intuici. V posledních měsících jsem nevědomky svou odpovědnost přenášela na jiné lidi a ztratila tím kousek z napojení ... Také tě chci požádat, aby můj proces postupoval zdárně, abych rozpoznávala signály a měla vůli je žít. Aby můj záměr a přání byly úspěšně naplněny.

Milý Měsíci, procházím velmi důležitou, svým způsobem zakončovací fází. Po ní mě čeká nový život. Už spousty let řeším svá zranění a bolesti, a i když žiju stále naplněnější život, bolesti se občas vracejí v odrazu přítomnosti i ve vzpomínkách. Potřebuji tvoji pomoc, tvůj moudrý hlas, tvoji přítomnost během tohoto procesu. Děkuju ti za vše, miluju tvoji krásu ...

Co se stalo v období dětství v živlu Země

Rozbil se mi počítač. Nechtělo se mi čekat, až se zaktualizuje, a tak jsem ho vypnula. Ale už nezapnula. Oprava zabrala včetně víkendu pět dní, měla jsem v něm důležitá data k práci, kterou jsem nakonec musela zvládnout i bez toho. A kupodivu, bylo mi bez něj dobře, i práci jsem nakonec zvládla. Copak malé děti potřebují počítač?

Masíruju si vědomě nohy a nechávám je jít, kam chtějí. Ale moc nechtějí, sedám si do lehátka na zahradě ... A přitom si uvědomuju, že nohy by běhaly, jen moje hlava je brzdí, vyrábí spoustu myšlenek o tom, co bych měla a co musím, což mi způsobuje únavu ...

Píšu dopis Matce Zemi na zem. Jsem jako dítě, které má důvěru i pokoru naprosto samozřejmě v sobě, není třeba si to složitě diktovat, přichází to samo a je to tak silné a čisté ... Nestydím se za svá přání, píšu upřímně o svých pocitech i potřebách ... Je to tak prosté.

Dopis magickému dítěti
Milé mé magické dítě,

Jsi velmi vědomé, víš, slyšíš, cítíš i mluvíš opravdově. Tvá slova nesou energii významu, tvůj zpěv je léčivý. Potřebuješ teplou náruč, abys vědělo, že tvůj život je naplněn.
Tou náručí jsem já. I já mám své pomocníky. Všichni jsme jedním a my jsme rodina. Opravdová duchovní rodina v lásce.

Slyšíš trávu růst i Matku mluvit, znáš dobrodružství berušky, tajemství Měsíce i krystaly Slunce, víš, kdo žije v lese, a rádo si s bytostmi povídáš. Znáš mimozemské civilizace, protože z tvé hlavy vedou antény do vesmíru.

Rozumíš řeči ptáků i plazů. Víš. Já jsem tvá teplá náruč, jsi mojí součástí, z tvé moudrosti čerpám...

Nezapomněla jsem, i když ve víru života někdy ztrácím tento kontakt. Nezapomněla jsem.

Děkuju za tvoji odvahu, magičnost tvé existence, trpělivost a schopnost být samo sebou, žít své pravé já. Učím se od tebe ... Já jsem tvá teplá náruč a vážím si tě, za vše, čím jsi ... Mé srdce.

Děkuju ti za trpělivost, lásku a odvahu. Znovu tě zvu do svého života. Jsme navždy spojeni jak korálky na niti života. Jsi v mých žilách, míze, krvi, v mých buňkách.

Povídej mi opět, tak ráda tě poslouchám v ozvěnách skal mých kostí.

Poběžíme spolu zas na louku? A pak k lesu?

Příběh s ještěrkou
Našla jsem na zahradě zraněnou ještěrku, ležela obrácená na záda a na hlavě měla krev. Něžně jsem ji obrátila na nohy, ještěrka se ani nepohnula. Začala jsem jí zpívat hlasem Matky Země, ne hlasitě, přesto velmi intenzívně, jako by mnou procházela mateřská energie Země. Ještěrka začala prudce dýchat a mírně se pohnula. Pak jsem na chvíli odešla a ještěrka mezitím odběhla, za pár minut mi přišla poděkovat. 

Co se stalo v období teenagera v živlu ohně
Tanec vstupu do puberty u ohně... Cítím skrze své vlasy dotyk našeho ženského rodu.... Nejdřív vidím natupírované vlasy mé mámy jako vzpomínku na šedesátá a sedmdesátá léta, poté na své hlavě cítím dlouhý cop silných vlasů mé babičky ... Vstupuji a jako důvěřivý motýl se pouštím vstříc tajemství světa, napůl dětská, napůl dospělá, nevím, co mě čeká, ale nemůžu se dočkat ...

Vzkaz od Bohyně (matky): Znovu cítíš plnost energie, kterou jsi měla k dispozici v době dospívání, nyní je tato energie zbavena závaží, která tě stahovala. Máš ji znovu k dispozici, ale pamatuj, že je třeba se o tuto životní sílu starat, nakládat s ní uvážlivě, jenom tak může být její úroveň stále stejná. Tento zdroj není nevyčerpatelný a je plně ve tvých rukou, máš za něj zodpovědnost.

S kamarádkou jsme si společně udělaly rituál přijetí menstruace, daly si dárky, připravily hostinu. Navzájem jsme si řekly svůj osobní příběh z období dospívání, daly si prostor, nepřerušovaly se a nesoudily. Cítila jsem, jak se znovu probouzí, ta ženská část mě samé, zasutá do koutku .... temperamentní, ohnivá, emocionální, dráždivá. Znenadání jsem spontánní, živá, oživlá.

Došlo mi, že mým odrazovým můstkem do dospělosti byla potlačená sexualita, divokost a emoce, tzn. odtržení se od vlastního zdroje.

Sen
Měla jsem v noci úžasný sen, tedy s úžasným zakončením. Začal hrozivě, někdo mě honil, cítila jsem děs a hrůzu, nemohla se pohnout, hýbat nohama. Stejný scénář a pocit se objevoval v mých snech v průběhu dětství, dospívání i dospělosti. Hrůza. Nakonec se mi však povedlo vyklouznout otvorem v zahradě, kde se to celé odehrávalo, a když jsem byla v bezpečí, rozhodla jsem se, že se vrátím, abych se hrozbě podívala do očí.

Nečekala mě tam však žádná příšera. Z nebe se snášela přenádherná hudba (kdybych si jak tak jen uměla zapsat do not) a já jsem uviděla sedět ve svém bytě za kuchyňským stolem dívku. Dospělou, jemnou a spořádaně upravenou. Měla světle hnědé vlasy střižené do mikáda, bílý svetřík a sukni, byla velmi milá, jemná a citlivá. Čekala na mě již dlouho - a aby jí nedošla trpělivost dřív, než jsem se odvážila pro ni vrátit, pomáhaly jí mé dvě kamarádky. Tančily u rozkvetlé třešně za doprovodu té nádherné hudby. U stromu plodnosti a ženství.

Milostná báseň
Jdeš údolím až k louce
po dešti zvedla se tu pára
voda a tráva
laskají tvé nohy

Jdeš údolím až k louce
pomalu otvírám vrátka
a oblékám si sukni proměny

budeš mě moci znát
smíš se mě dotýkat
můžeme spolu tančit
tanec hada

Jdeš loukou až ke mně
u pasu visí ti nůž
nůž muže
na tvé hrudi koupe se slunce

Pomalu otvírám vrátka
abych opět okusila
jak chutná med a svítání
jaké je žít pod střechou tvé
něžné paže
jaké je se houpat na provaze
který držíš pevně

jsem tanečnice
a ty jsi muž
otvírám dveře
tak pojď už

Co se stalo v období vody
Běžím proti proudu a poté po proudu ... Proč jsem na to nepřišla dřív? Vždyť je to tak přirozené – běžet po proudu a ne proti proudu...

Hostina s duchovními přáteli
Řekli jen – chceš-li pochopit vodu, staň se kapkou vody

Vzkaz od Plejáďanů
Do řeky života znovu vstoupíš tak, když se opět vrátíš k plnému a emocionálnímu prožívání života. Tak, jak jsi ho vnitřně žila a prožívala v období do svých jednadvaceti let. To je ta skulina, kterou můžeš odejít ze začarovaného kruhu...

Příběh o Hadovi
Slyším hada, slyším tady hada … už druhý den … Říkám to kamarádce do telefonu, když sedím na zahradě pozemku, jehož koupi mi právě schvalují v bance. Nevím, jak to dopadne, ale vím, jak to dopadne, a tak si sem chodívám sednout či lehnout na slunce a nasávám to místo, které mě tak oslovilo.

Slyšeli jste někdy hada? Já ne … Bylo to takové praskání větviček v houštině, přesto jsem věděla, že je to had…

Hypotéku mi schválili, a tak kromě posedávání a laskání se se Zemí zde začínám i pracovat. Milý hade, vážím si tě, přesto tuto houštinu potřebuju odklidit, ale zbývá ti zde ještě hodně prostoru, podívej těch keřů ostružin, ty ti už nechám. Slibuju. Opatrně den co den odnáším větve z hromady a cítím se trochu provinile … Slyšela jsem hada…

K hromadě větví přistupuji s úctou i bázní, občas to zašustí, když odkrývám další větev a hrabu nahromaděné listí. Tak trochu se také přesvědčuju, že had byl jen výplod mé fantazie.

Když v tom ho vidím, konec jeho ocasu se plazí rychle pryč, okno houštiny je již veliké i pro oči člověka.

Tak přece to bylo on, mám radost, to bych si přece nevymyslela! A už o mě ví, paráda, nevrátí se. V klidu si lehám na deku pár metrů od houštiny, opačným směrem, než kudy odešel …

Je tu nádherně a každý kousek práce je hned vidět. Kolikrát v životě to člověk zažívá? Svatá Země. Protahuju se jak kočka na zápraží a pouštím do sebe Slunce. Šustí … a nejsou to listy … mé tělo zatrnulo, pár centimetrů od mého pravého boku se plazí obrovský had. Nedýchám.

Jsem hadí královna, rázem si vzpomínám na opakované sny staré dvacet let, kdy se ke mně přibližoval obrovský had s korunou na hlavě. Byla jsem ukryta v rodném domě a sledovala ho otevřeným oknem až do okamžiku, kdy jeho hlava byla těsně u mé.

Jsem starý had a přišel jsem tě nacítit, mám radost, že jsi tu, tvé srdce mě zavolalo, rád ti odpovídám … Slyším ho z dálky a odvažuju se vstát a opatrně ho sledovat. Je dlouhý víc jak metr a velmi silný. Cítím posvátnost naší komunikace a zároveň strach. Rychle si balím to nejnutnější, kontroluju batoh, zda v něm nejsou malá háďata, a utíkám do auta směr bezpečí pražského bytu.

Stále cítím náš kontakt, strach i úcta vytvářejí ten jedinečný lidský zážitek.

Na místě jeho domova postav ohniště, vede mě zahrada a její bytosti. A tak vzniká ohniště ve tvaru hada stočeného do kruhu, když ho stavíme, přilétl i velký orel … Ketsalkoatl… zde se snoubí země s nebem, černá s bílou, výšky s pádem, do jednoho celku, tak jest utkán tento svět. Jdi výš a jdi nad to, s esencí polarit v sobě, stoupej do svého středu a uvidíš prapodstatu jako na dlani.

Uprostřed kruhu je ohniště z kamenů, má tvar koruny …

Volám tě, hade
přijď a pomoz mi svlékat se z kůže
tvé ladné pohyby
do hloubky umí jít
volám tě, královno hlubin
má cesta jde s Duchem

A oheň hoří …

Po tři noci vracej se na toto místo a zapal mi oheň, třetí noc ti sdělím své tajemství. Dělám vše, co Duch přikáže, hoří posvátný oheň, cítím jeho přítomnost.

Třetí noc má symbol císařovny. Had do mě vstoupil takovou rychlostí, že nemám čas na rozmyšlenou. Měním se v HADA. Mé tělo se vlní jeho pohyby, mám hlavu hada. Mám jeho oči. Vše se mění, vidím kmit světla a stínu v jejich opravdových významech, vítr věje listy do rytmu, každý pohyb je znamením. Čichám živly i energie. Cítím dech Země. Každá vteřina je pokladem zážitků, znamení a dobrodružství. Pane Bože, jsem tak daleko, vrátím se někdy? Setřásám ze sebe hada a běžím pryč od ohniště. Dýchám zhluboka novou zkušenost … Svatá Země.

Hanka