Martina

MARTINA

Vlastně to celé začalo, když jsem o víkendu řezala řetězovou motorovou pilou. Poprvé. Byla jsem nadšená, jak to šlo rychle v porovnání s řezáním ruční pilkou a jak jsem rozřezala celý strom a také, jaká jsem dobrá. Zrovna jsem se viděla s Marií a s nadšením jsem se jí s tím svěřila. Jenomže Marie mi k tomu vysvětlila, že to opravdu není ten nejlepší způsob a že jestli chci působit žensky a být v ženské energii a přitahovat muže, měla bych takovou práci nechat jim. „A co když si právě na tohle zrovna muž netroufá?,“ zeptala jsem se. To vlastně byl ten důvod, že jsem motorovou pilu vzala do ruky. „Tak ho necháš, aby to zařídil a zjednal si na to někoho.“ Trochu mě to překvapilo, ale něco na tom bylo. Někdy mi přišlo, zejména v práci, že se mnou muži bojovali a já nechápala, proč, když by se dalo spolupracovat. V návaznosti na to mi Marie navrhla, abych zkusila chodit osmadvacet dní v sukni .

Ne že bych nikdy v sukni nechodila, to ano, ale málo a jen do práce. V létě tedy více a to i ve volnu. Teď nesměle začínalo jaro a bylo ještě dost zima. Hlavně jsem tedy řešila, jakou nosit sukni o víkendu. Nakonec jsem přišla na výbornou a pohodlnou kombinaci černé minisukně a černých legín a tu černou minisukni jsem občas prohodila s džínovou sukní. To mě opravdu bavilo nosit.

I když ze začátku to bylo pro mě nezvyklé. Hned první den na mě na eskalátorech hlasitě volal neznámý pán jedoucí v protisměru: „Ahoooj!“ Pomyslela jsem si, no dobrý, takhle na mě někdo pokřikoval naposledy asi ve dvaceti. Tehdy jsem ovšem rozpaky nevěděla, jak reagovat. Teď už jsem mu v pohodě odpověděla: „Čau!“ Za dva dny mě v parku uznale pozdravila skupina bezdomovců.

Další víkend mě kamarádka pozvala na závody v kanoistice, které pořádal jejich oddíl. Bylo poměrně chladno, u vody o to více. Byla jsem dostatečně oblečená, ale v  sukni jsem byla na těch závodech jediná. Vůbec jsem se v tom necítila. Nezvykle hodně pohledů ramenatých mužů (kanoisté mají široká ramena), myslela jsem si, že sukně se sem opravdu nehodí, všichni včetně diváků byli oblečeni velmi sportovně. Později, když jsme šly s kamarádkou na kafe, řekla mi, že ta sukně je skvělá, že byla překvapená, že jsem v sukni. Jen, že by se k ní hodily jiné boty. Koupily jsme je tentýž den a nosila jsem je celé jaro a léto.

Takže jsem byla ráda, když mi záhy Marie zavolala, že vytvořila program osobnostního rozvoje „28 dní v sukni“, a protože ten vlastně vznikl tak trochu„kvůli“ mně, přizvala mě k němu. Uvítala jsem, že tu SUKNI mohu s někým sdílet a popovídat si o zážitcích s ní spojených.

Marie nám zadávala úkoly na každý týden a byly to pro mě zajímavé úkoly. Ono to bylo pro mě hlavně něco jiného. Oproti tomu, čím se denně zabývám ve svém zaměstnání. Pracuji ve finančním oddělení jedné zahraniční firmy a prakticky pořád pracuji s čísly, analyzuji, všechno musí být přesné. A tady jsme malovali, poslouchali hudbu, tancovali, šli do přírody, poslouchali zpěv ptáků… Někdy mi přišly ty instrukce málo detailní, protože ve financích často vede jedna nepřesnost k chybnému výsledku. Marie nám někdy úkoly upřesnila a vysvětlila, ale někdy také dodala: „Tak se necháte vést.“ Tento přístup byl pro mě nový.

Marie nám například doporučila vyčlenit si jednu poličku a poutavě nám vyprávěla, co všechno našla, když procházela tímto projektem ona sama. Při jejím vyprávění jsem měla okamžitě jasno, že já rozhodně nic nenajdu. Nikdy jsem nic nenašla. První týden se týkal dětského období zhruba do sedmi let. A já hned druhý den po tom Mariině vyprávění našla na chodníku malé zelené autíčko a tentýž týden ještě malou červenou gumičku do vlasů s beruškou. Dárek pro mé vnitřní dítě, pro jeho mužskou a ženskou polaritu. Nestačila jsem se divit.

Druhé období je období teenagera. Měli jsme napsat milostnou báseň. Já se považovala za nekreativní a nevěřila bych, že ji napíši. Já ji napsala. A přijde mi úžasná, ale je hlavně moje. Dokonce se mi zdál o mé básni sen.

V období vody přišla do Prahy povodeň. Cesta podél Vltavy, kam jsem plánovala jít proti proudu řeky, což byl další úkol, byla uzavřena a hlídali ji dva policisté. Byla tu však ještě Rokytka. Rozvodněná, s několikanásobně větším průtokem vody, než mívá obvykle.

Vydala jsem se tedy proti proudu Rokytky. Měla opravdu sílu. A já také dala hodně síly na cestu proti proudu a měla jsem výdrž. Já jsem to zvládala. Protože já to tak vlastně dělám. A v jednom momentu už jsem se otočila a teď měla nastat ta fáze, kdy jsem si měla vychutnat, jaké je to nechat se nést proudem řeky. Vzpomněla jsem si, jaké je to jet vodu. Takové to teď bude.

Ovšem já už si to vůbec nevychutnala, jen jsem přestala dávat tu sílu a nechala se nést, ale už jsem byla tak unavená, že jsem šla, automaticky šla a nic nevnímala. A najednou mi došla ta paralela s mým životem. Často vydám hodně sil, naberu si toho hodně, přepínám se a, „já to zvládnu“, ano a vydržím… Program Dvacet osm dní v sukni mi rozhodně obohatil život.

Sukni nosím často, byť ne absolutně vždy, a přijde mi to přirozené, cítím se v ní dobře. Na ulici přibylo pohledu od mužů. Bojovnosti v jednání mých mužských kolegů ubylo, a když nastane, snažím se vše převrátit do humorného tónu. Možná jsem se ale změnila já. Nevypínám logiku v domnění, že potom nejsem v ženské energii, ale naučila jsem se více následovat intuici. Taky ji někdy neposlechnu a velmi brzy si to potom uvědomím nastalou situací, kterou musím řešit.

Dříve jsem se o sobě domnívala, že nejsem moc kreativní. Teď si ovšem myslím, že kreativitu má každý a pokud malou, lze ji úspěšně rozvíjet. A to právě třeba díky takovým úkolům, které jsme dostali v průběhu programu.

Martina