Věra

Mých dvacet osm dní v sukni nebo spíše ve dvou sukních 

Něco o mně

Jsem žena, čtyřicet let, dětná, vdaná, pracující, finančně zajištěná, temperamentní, hodná, ale vzteklá. Žiji v manželství bez doteku. Manžel je hodný muž, který hodně pracuje na počítači. Zatím se mi z něj nepodařilo udělat souseda. Moje maminka zemřela. Můj strom zrození je jabloň. Mohla bych být v životě více než spokojená, ale pořád něco řeším.

Osobní záměr

Jdu po hlavě do všeho, většinou je moje rozhodnutí tak rychlé, že mi chybí záměr. Většinou zvítězí zvědavost. Většinou to dobře dopadne.

Možná nevím, co chci, možná je na mě příliš mnoho variant na výběr, možná se bojím nabrat směr, aby náhodou nebyl špatný… A možná proto postrádá většina mých cest konkrétní cíl. Tentokrát jsem byla pod dohledem, tak jsem musela nějaké cíle vylovit, jsou to tyto:

Zbavit se vnitřních programů a nastavení, které mi brání zažívat hojnost, radost a lásku naplno.

Pochopit a uspořádat potřeby mého vnitřního dítěte.

Přijmout sebe samu jako báječnou ženu.

Než TO začalo

6. května 2013 – vzpomínky

Co mě to zase napadlo... Před týdnem jsem si dala závazek, že si dám trochu pohov a přestanu se v sobě na nějaký čas vrtat, abych všechny ty nové nálezy mezi ztrátami stihla vstřebat a teď tohle.. To musela být nějaká chvilková slabost.

Bude mi čtyřicet… Teoreticky jsem tedy dospělá, tak bych možná nemusela podléhat chvilkovým slabostem… Asi jsem měla odstoupit… Ale jsem hrozně zvědavá... A jsem taky vypočítavá - co kdyby to fungovalo, co kdyby to za mě SAMO něco vyřešilo… Že by stačilo jen se jinak oblékat …cha cháááá, tak to je easy peezy live… to by bylo zadara… To klidně budu nosit sukni celý rok.

…tak je to omyl… výše uvedené je neplatné…na tento závěr mi stačilo pět minut první schůzky…nebo spíš tři minuty…

Bude to jen o maličko složitější, než si pouze obléknout sukni… Zdá se, že to bude osmadvacetidenní ponor do hlubin ženské duše…mojí duše… jen tak…v sukni.

Hloubka ponoru zřejmě bude velmi individuální…a bude se třeba nořit s rozvahou...Těsně pod hladinou to ještě půjde…tam se člověk snadno zorientuje…všechno je pěkně barevné, rybky jsou přiměřeně malé…to se dá zvládnout…a tam jsem již mockrát byla…ale co ve větších hloubkách…kde už není moc vidět…kde je všechno šedé…kde příšery mohou být více než velké… A já tam budu sama…v sukni. Cesta zpátky může být taky zrádná…bude třeba hlídat dekompresi…neudělat příliš zbrklý výstup…poklidně setrvat v potřebných hloubkách, aby se krev vyčistila…aby se člověk vrátil nad hladinu obohacený, ale ne o vražedný dusík... Bojím se…ale já to dám...dám to hravě…však už jsem se něco napotápěla.

13. května 2013

Ještě jsem pořádně nezačala a už mě to sere….nemám sukni na doma, ve které by mi bylo teplo a byla by pohodlná, nemám sukni do práce. Oni je už snad ani nešijou, krámy prázdný, sehnat něco smysluplného je nemožné, prý nepřišla letní kolekce. A to mě ještě čeká cyklo-zájezd v sukni.

Když TO začalo – 1. týden

Mých 28 dní v sukni začalo v „náručí“ pěti mužů na cyklozájezdu v Rakousku. Tito zcela cizí muži na pánské jízdě na mě měli hned v úvodu značně ozdravný vliv…věnovali mi pozornost…byla s nimi velká sranda…já byla jak ve snu. Tatam byl úmor z neutrality, která panuje u nás doma. Oni mě neznali a já jsem se najednou cítila jako nová. Oslavili jsme spolu se značným předstihem moje čtyřicetiny, já jsem se „nově narodila“.

A při příležitosti svého „znovuzrození“ jsem se seznámila se svoji první nádobou vyhladovělosti. S VYHLADOVĚLOSTÍ PO POZORNOSTI, jaká čest.

Nádoby vyhladovělosti a přesvědčení

S těmi cizími muži byla sranda, s úkolem „napište si seznam všech svých vyhladovělostí“ se ovšem člověk moc nezasměje. Volám vás nádoby, prázdné nádoby … a teče jedna slza za druhou…

Takže tady jsou, mé prázdné nádoby, nádoby mé vyhladovělosti (jako bych se viděla, jak na ně cením zuby…):

Hladovím po intimitě – po dotecích, líbání, vůni a teplu těla, po vzrušení a po nahotě.
Hladovím po vřelé náruči.
Hladovím po svobodě.
Hladovím po úspěchu, pochvale, pozornosti a obdivu.
Hladovím po upřímném a legračním přátelském vztahu.
Hladovím po přijetí ze strany dospělých (proč dospělých?).

Přesvědčení

Někde v procesu zazněl úkol pro Lunu, vytáhnout do našeho vědomí naše hluboká přesvědčení.

Takže toto bylo ze mě vytaženo…taky žádná sranda:

JSEM HEZKÁ, BYSTRÁ, CHYTRÁ, SCHOPNÁ, RYCHLÁ A VÝKONNÁ
JSEM AGRESÍVNÍ
JSEM VZTEKLÁ
NEMÁM MOC FYZICKOU SÍLU
JSEM SAMA
NIKDY NEBUDU SLAVNÁ
CHLAPI SE MAJÍ LÍP
CHLAPI JSOU NA NIC
NEMÁM NA TO VYNIKNOUT
OSTATNÍ JSOU LEPŠÍ
VŠECHNO SI MUSÍM UDĚLAT SAMA
NEMÁM ŽÁDNÝ KAMARÁDY
OSTATNÍ SI O MNĚ MYSLÍ, ŽE JSEM DIVNÁ
JSEM NESYMPATICKÁ
MANŽELSTVÍ JE SVAZUJÍCÍ
KDYŽ PŘEJDE ZAMILOVANOST, MUŽI ZTRÁCEJÍ ZÁJEM
SEX S JEDNÍM CHLAPEM JE ČASEM NUDA
V PRAZE SE NEDÁ DOBŘE BYDLET
STARÉ ŽENY JSOU OSAMĚLÉ
STARÉ ŽENY NEJSOU PRO MUŽE ATRAKTIVNÍ
BOHATÍ LIDÉ JSOU ZLODĚJI…atd, atd… 

V prvním týdnu jsem hodně přemýšlela nad matičkou zemí a mém propojení s ní, s tou naší modrou kuličkou. Tam v cizí zemi, na břehu Dunaje, jsem si uvědomila, jak ji velmi, ale opravdu velmi miluji. Miluji i českou zemi. Mám to v sobě odjakživa, ale tím koncentrovaným přemýšlením mi to konečně došlo. Došlo mi, jak je vůči mně a českému národu Země přívětivá. Uvědomila jsem si její mírumilovnost. Narodila jsem se sem za odměnu.

Snažila jsem se přesvědčit svého Anděla strážného, aby se mnou komunikoval tak, abych to chápala. Navrhovala jsem, aby mi své vzkazy šeptal přímo do ouška, posílal mi je ve spaní nebo mi občas poslal SMS, prostě něco, co by mi docvaklo. Ale ta liška podšitá mě ještě nechává tápat, jestli to, co vidím, cítím a tuším, je opravdové.

Měla jsem nezvykle hodně sil. Normálně dám tak třicet šest kilometrů a začnu hledat kavárnu, následně nasednu do autobusu a nechám se dovézt na konec. Jsem trochu postrachem cyklozájezdů. Tentokrát jsem byla na kole v pohodě jak ryba ve vodě. Cítila jsem se krásně. To ti chlapi.

Ani se mi je nechtělo opustit, ale oni se v Praze začali tvářit trochu jinak, došla jim sranda… asi návrat do reality.

Pak přišel můj návrat do reality, stačilo patnáct minut. Děti spokojený, ale když jsem manželovi chtěla alespoň náznakově ve zkratce sdělit, jak krásně jsem se měla, bylo mi řečeno, že bych mohla respektovat, že zatímco já si pět dní užívám, on měl velkou makačku a teď musí hrozně pracovat, aby to dohnal, tak jsem šla spát…v noční košilce.

Pavouček

Pavoučka jsem nějak nepobrala. Chytila jsem z instrukcí jen to, že mám doprostřed papíru napsat svoje téma a pak barevně kreslit nějaké čáry a na každou napsat, co znamená, a něco někde vybarvit, tak jsem zaimprovizovala, dala tam svoji ústřední nádobu, udělala čárky, něco vybarvila…prostě improvizace. Nicméně pevně věřím, že i díky improvizaci se nějaká energie pohnula.

Dopis dítěti

Jedním z úkolů prvního týdne byl dopis sobě jako právě narozenému miminku. Jen při představě, že mám něco takového napsat, jsem brečela lítostí nad tím miminkem, čím si má chudáček projít. Dopis jsem psala třikrát. V „hrůze“, že ho někdo bude číst a měl by se u toho „bavit“, jsem ho dokolečka upravovala. Maruška mě nicméně pokárala, že ho mám psát hlavně sama pro sebe. Takže se u něj nikdo nepobaví.

……………………………………………………….

Milé děvče,

v rámci (ATR)akce dvacet osm dní v sukni jsem dostala za úkol napsat Ti, děťátko, děkovný dopis. Měl to být dopis zcela autentický, což se lehce řekne, ale hůře dělá, takže Ti píši „autenticky“ již třetí verzi.

Píši Ti jako Tvé velké, dospělé Já. Píši a vím, čím projdeš. Vím, kdy krásně popluješ s proudem, a vím přesně, kdy a jak tvrdě narazíš. Všechno vím, trochu Tě lituji, ale mohu Tě ubezpečit, že budeš mít krásný život. Život, který prožiješ v milující rodině s dostatkem všeho. Budeš žít v míru, v klidné, přírodními živly ani katastrofami nezmítané zemi. A mírumilovná budeš i Ty, a za to Ti děkuji. Tvoje sestry by toto prohlášení možná nepotvrdily, nicméně kdyby Ti ty svetry půjčovaly dobrovolně, i ony mohly mít jen ty nejlepší vzpomínky na své dětství.

Děkuji Ti, že jsi lehce vzdělavatelná. Všechny vzdělávací aktivity zvládneš levou zadní, za což Ti moc děkuji, hlavně že ses moc nehrbila nad knihami, když bylo třeba randit. Nakonec budeš mít i tu „požadovanou“ vysokou, ty holka jedna šikovná. Díky, že ses k ní vybičovala, když jsi chtěla dokázat, že nejsi „jen“ velmi zdatná středoškolačka.

Moc Ti děkuji, že jsi se narodila chytrá, myslící a věřící.

Kočko, moc díky, že jsi celý život štíhlá. Díky za Tvoje heslo „Co nesežeru, nemusím vyběhat“, to hodně pomohlo.

Díky, že jsi od přírody soutěživá, protože to Tě vybudí k mnoha nezvyklým výkonům.

Zažiješ mnoho krásných lásek a já Ti děkuji, že se umíš zamilovat. Zažiješ na druhou stranu i spoustu divných věcí a nezvyklostí kolem mužů a zažiješ mnohá srdeční zranění, a o to více Ti patří můj dík, že jsi vůči té bandě zatím zcela nezanevřela a dáváš jí ještě pořád aspoň malou šanci.

Taky díky, že jen s „malou“ psychickou újmou zvládneš zlomený nos. Nejspíš se s ním nikdy nesmíříš. Možná, kdybys vynechala ten pokus o jeho narovnání, tvoje psychika by byla stabilnější, ale kdo ví.

Díky, že zvládneš stěhování do Prahy, i když to Tě, děvče, bude stát mnoho, mnoho sil. Díky, že se zorientuješ, zaměstnáš, naučíš přežít, zvykneš si. Bude to ale ostré vytrhnutí se z mateřského lůna, na to se připrav. Ještě ve čtyřiceti se Ti bude všechno uvnitř svírat, když si vzpomeneš na to období.

Díky Ti moc, že se o sebe dokážeš postarat, všechno si zařídit, vydělat a vůbec, že jsi taková samostatná, pracovitá, tvůrčí, že měníš, že SE měníš a tak...

Velké díky, že jsi se narodila jako žena a tím pádem máš možnost porodit, krmit, mazlit se, starat se a milovat děti. Děkuji Ti, že já teď mám možnost cítit jejich lásku, držet jejich maličká tělíčka, hladit jejich teplé hlavičky. Toto poděkování bych nejraději zařadila na první místo, ale porodíš je až ve třiceti, tak to nejspíš chronologicky patří sem.

Děkuji Ti, že zvládneš manželství bez sexu, ten nepěkně neutrální vztah se svým mužem. Děkuji Ti, že pochopíš, že to není jen a jen Tvoje vina, že vytáhneš ten klín, co Ti manžel natluče do hlavy, zjistíš, co vlastně chceš a jaká vlastně jsi, nabereš sílu a rozhodneš se udělat z něj souseda, i když Ti to nepůjde rychle. Bude to sice trochu bolet, budeš trochu brečet, budeš se hooooodně vztekat, nakonec budeš muset požádat o pomoc, ale ty to dáš, děvče. Určitě se od něj jednou odstěhuješ nebo ho prostě vystěhuješ, v to pevně věřím a taky věřím, že najdeš jinou mnohem vřelejší náruč.

Děkuji Ti, že jsi začala podnikat. Díky, že i tady ses zorientovala, zorganizovala, všechno jsi zařídila, vymyslela, vytvořila, spoustu lidí tak potěšila a vůbec. Díky, že sis přes všechnu tu dřinu zařídila velkou časovou svobodu.

Jsi báječná holka a já Tě mám ráda.

S láskou Tvoje skoro dospělé já

……………………………………………………..-

Kam mě nohy donesly

Dalším úkolem bylo promasírovat nožky a nechat se jimi donést, kam ony budou chtít. Nohy mě donesly do dvou ulic, kde byl na Prahu naprostý klid, kde jsem nikdy nebyla, byť jsou za rohem, a kterými jsem byla uchvácena. Svítilo slunce, bylo tam krásně. Myslela jsem, že tam něco konkrétního najdu, třeba nový byt /a jako že by se hodně hodil/ , ale nic se nestalo, tak možná to bylo jen pro ten pocit.

Co mi došlo po prvním týdnu

Došlo mi, že jsem se vždycky cítila lépe s muži než se ženami.
Došlo mi, že je se mnou ještě pořád sranda, i když jsem někde uvnitř vlastně smutná.
Došlo mi, že moje ústřední nádoba vyhladovělosti (HLAD PO INTIMITĚ) zastiňuje mnohem zajímavější témata mého života, kterým nestíhám věnovat pozornost.
Došlo mi, že opravdu moc miluji Zemi.
Došlo mi, že mám více sil, než si vůbec uvědomuji.
Došlo mi, že mi strašně chybí mamka.

Období puberty - 2. týden

Druhý týden organizovaného pobytu v sukni mi přinesl jeden obrázek, drobnou chorobu a erotický obleček.

Nástup do období dospívání jsem oslavila tancem. Nakreslila jsem obrázek své první menstruace a hovořila jsem s tou mojí holkou, která začíná pomalu dospívat.

Měla jsem pocit, že ji musím říci, že je cennější, než si sama uvědomuje. Že si musí vážit sama sebe, vážit si svého života a svobody, nepodléhat potřebám nikoho jiného a nesnažit se někomu vyhovovat. Že život opravdu utíká a že si musí vybrat dobře, čemu a komu bude věnovat svůj čas, svoji pozornost, svoje myšlenky.

Dopis otci jsem nenapsala, možná jen…:

„Tati, tys moje začínající ženství nejspíš zcela přehlédl nebo já jsem si nevšimla, že by sis všiml. Taky jsi do nás nemusel hustit, že ženský, které se o sebe „starají“, malují se, upravují si obočí, lakují si vlasy a tak podobně, jsou čarodějnice. Ženský prostě takový jsou. Proč Ty jsi vlastně proti ženským tak zaměřený? Asi ze stejného důvodu, jako já proti mužským, asi to máme v rodině. Mám Tě ráda, velký muži, a vážím si Tvé lásky.“

Najít na smetišti, co jsem odložila

Moc dobře vím, co jsem odložila, ale že to opravdu v tom secondhandu najdu, to jsem nečekala. Šly jsme s dětmi ze školy a zastavily jsme se v dětském secondhandu podívat se po mikinách. Procházím mezi regály a koukám na černobílou krajku, co vyčuhuje mezi dětskými šatičkami, říkám si: To vypadá trochu moc eroticky na dětské šatičky, vytáhnu to a je to černý korzet s kanýrky a krajkami pro pěkné erotické chvilky. Koupila jsem si to, co jsem odložila, za 90 Kč v dětském hrabáku. Bylo to levné, tak proč brečím?

Co mi došlo po druhém týdnu 

Došlo mi, že jsem ráda, že jsem žena.
Došlo mi, že se po té odložené erotice musím porozhlédnout.
Došlo mi, že je třeba hledat, tančit, kreslit, psát, tvořit.
Došlo mi, že je třeba hlídat si první reakci a naučit se v ni věřit.
Došlo mi, že se lituju.

Období dospělosti – 3. týden

3. týden mi přinesl drobnou chorobu, jednu milostnou báseň, poznání mého místa čekání a jedny hezké nové náušnice.

Místo čekání

Celý život čekám, až se budu cítit líp. To je první věc, která mě napadla při položení otázky „Na co v životě čekám?“. Taky čekám, že mi s tím životem někdo pomůže. Čekám, že mě někdo udělá šťastnou.

Přitom můj život je v pohodě, všeho mám dostatek nebo spíše nadbytek, materiálno, mír, zdraví, zdravé děti, můj koníček je mou prací, manžel je hodný muž, brzo soused… Prostě skoro všechno je skvělé (jo jo, racionální myšlení je dobrá sebeobrana), za což všem nahoře děkuji, ale...mám syndrom „rochnění se“ v problémech...ať jsou podmínky mého bytí sebelepší, upnu se na jeden jediný problém, který někde vyklofám, a řeším ho a řeším, pak problém pomine, většinou tak nějak sám, tak si najdu nějaký jiný a řeším a řeším a trápím se a trápím… asi jsem masochistka.

Místa čekání mám dvě, no to se teda mám.

Stojím přede dveřmi a škrábu na ně nehty, vidím jen své ruce a škrábance, za těmi dveřmi je prosba o přijetí sebe sama.

Jsem hluboko v hoře, sedím na bobku a nemůžu ven, čekám, že mě z té hory někdo vytáhne, čekám, že mi někdo pomůže dostat se do života.

Milostná báseň

Věci se prostě nedějí náhodou, protože jinak bych nemohla napsat takovouhle báseň. Běžně nebásním, běžně básně nečtu. Tak proč taková báseň, je vůbec milostná?

Přijmi ten dar

Jenom mě přijmi,
ze svého srdce lásky kus vyjmi
a dej mi ho.
Já na kolena padnu
již dlouhou, dlouhou dobu chřadnu
bez svého milého.

A já Tě přijmu,
ze svého srdce lásky kus vyjmu a dám Ti ho.
Ty víš, jakou má cenu,
když muž má svoji ženu,
když tvoří jednoho.

Ve třetím týdnu mi ještě do ruky padla dlouho čtená a dlouho nepochopená kniha „Ženy, které běhaly s vlky“. Mám ji doma několik let, leccos jsem přečetla, ale některé příběhy stále nepobírám. Nicméně, jak na mě tak bafla z knihovny, přečetla jsem si kapitolu o vyživujícím tvůrčím životě. Tam jsem se asi trochu, byť nerada, našla. Našla jsem se v odstavcích, kde se píše, že některé ženy, než začnou tvořit, malovat, psát, tančit… nejdříve uklidí celý dům a pak už jim na tvoření nezbude síla. Našla jsem se ve větách, kde se říká, že se některé ženy nechají ochočit těmi hlasy, které říkají: Tvoje práce není dost dobrá, není toho dost, je to moc obyčejné, příliš neurčité, příliš bezvýznamné, trvá to příliš dlouho, to dokáže každý. Našla jsem tam i svoje blízké a jejich hlasy, které říkají: Že moje firma ještě není dost velká, ještě není dost dobrá, ještě se ukáže, zda mi z toho něco zbude...

Našla jsem se ochočená. Narodila jsem se divoká. To divoké já teď přeřvává to ochočené, dožaduje se pozornosti, občas mě donutí zase začít malovat, zase začít běhat, zase začít osnovat plány, to ochočené já zastrkává nedomalované obrázky za skříň, dlouho překládá a přesunuje rozpracované šperky, zasunuje do desek nápady počmárané papíry.

To divoké já ví, že častěji říkám to, co chtějí ostatní slyšet nebo to, co si myslím, že alespoň bez problémů akceptují, než to, co doopravdy chci říct. To divoké já ví, že i při psaní těchto řádků si musím dávat pozor, abych nepsala jen něco „čtivého“, něco „akceptovatelného“, ale to, co si opravdu myslím a co opravdu cítím. Možná mám ještě jedno přesvědčení, že TO, CO SKUTEČNĚ CÍTÍM, OSTATNÍ NEPŘIJÍMAJÍ.

Ve třetím týdnu se vyskytly otázky, takzvané „podpásovky“:

Budu se mít ráda když …….budu výjimečná, když mě ostatní budou uznávat a obdivovat, když vydělám hodně peněz…když budu klidná, když budu pořád šťastná, když budu dělat všechno správně….

Muži mě budou milovat když……nebudu mít velké břicho, budu krásná, zábavná a sexy, jemná a nebudu mít nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, ale opravdu nikdy špatnou náladu a všechno mi bude vyhovovat...

Co mi došlo ve třetím týdnu

Došlo mi, že jsem ochočená.
Došlo mi, že jsem se nechala ochočit.
Došlo mi, že se na sebe hodně zlobím.
Došlo mi, že jsem na sebe velmi tvrdá.
Došlo mi, že ten tvůrčí přetlak, který mám, je zdravý a je třeba mu dát volný průběh, i když možná bude všude nebetyčný bordel.

Období dospívání – 4. týden – voda

4. týden mi přinesl drobnou chorobu, trochu sportu, pěkný večírek a patnáct kilo žrádla pro slepice.

Čtvrtý týden byl skvělý. V Čechách byla povodeň. Pro mnohé znamenala ztráty, frustraci, zápřah, pro mě to byla nádhera. S přibývající vodou mi přibývalo neuvěřitelné množství energie, byla jsem doslova jako raketa.

Karlík

První den čtvrtého týdne. Hrozně pršelo a my holky a naše koťata jsme šly zahnat chmury ven. V holínkách a pod deštníkem jsme se brodily promočenou krajinou, dokud jsme nedošly k rybníku. K našemu překvapení byla boční hráz protržená. Pod hrází na louce leželo mnoho polomrtvých kapříků. V panice jsme je zachraňovaly, běhaly jsme sem a tam, voda nahoře, voda dole, a tu byl náhle za vysokou trávou objeven ON, Karlík. Metr dlouhý tolstolobik. Ležel tam pod hrází, pomlácený, mrtvý. Na české poměry ryba obr nebo alespoň na moje poměry.

Rozhodla jsem se hned, že ho sežereme. Ten pocit neskutečného nálezu si živě vybavuji ještě teď. Dopravit Karlíka domů však bylo nemožné. Zkoušely jsme ho obléknout do mé šusťákovky, zapnout zip, zavázat rukávy, udělat přenosový vak, ale bylo to marné. Nebylo možné utajit jeho obrovskou hlavu čouhající vpředu ani dlouhý ocas trčící vzadu. Byl na nás hrozně těžký, stále vyklouzával, scéna věru neuvěřitelná, smály jsme se moc. Vyslaly jsme posly, aby přivedli posily. Dorazili za setmění s kortoučem, rozuměj s kolečkem. I z kortouče Karlík koukal na všechny strany, bylo třeba ho zakrývat, bylo to skvělý.

Manžel ho vykuchal na dvorečku, ale v té velikosti to vypadalo spíš jako zabíjačka prasete, než kuchání ryby. Jak jsme se vrtali v tom velkém rybím těle, shodli jsme se, že máme vůči Karlíkovi velkou úctu. Že je nádherným výtvorem přírody a že je nám líto, že takto zemřel. A také jsme se shodli, že kdybychom byli přítomni smrti každého zvířete, které sníme nebo hodláme sníst, vážili bychom si jídla více.

Karlík nakonec skončil jako krmení pro slepice, byl prostě příliš tlustý. Taťka ho vařil v tlakáči, rozuměj v tlakovém hrnci, ještě čtrnáct dní.

Akce Karlík byla nečekané velké dobrodružství.

Běh proti proudu

Jsem úkolový typ. Zadejte mi úkol, já ho splním přesně podle zadání. Zadání znělo „Běžte proti proudu řeky, až do bodu zlomu, kde už nebudete moci udělat další krok, pak se otočte a běžte po proudu“.

Vltava byla právě rozvodněná. Sílu vody bylo cítit až u nás na kopci. S velkým odhodláním jsem se tedy běžecky ohákla, skočila do auta, sjela k Vltavě, a že poběžím. Prvních dvacet metrů jsem myslela, že umřu, nohy mi vůbec nesloužily, jako by byly ze dřeva. Nicméně úkol byl zadán, běžte, tak jsem si řekla „Holka, asi jsi už dlouho netrénovala, musíš to rozeběhnout“ a překonala jsem ten počáteční úmor a běžela. Běžím, běžím, běžím a celou cestu přemýšlím, jak to ta Maruška asi myslela? To takhle mám běžet deset kilometrů, než padnu? To má být nějaké měření výkonnosti? Já přece hodně vydržím.

Jak tak běžím zřím, že na cestě leží občanka. Tak jsem ji zvedla, nějaká paní, tak o šest let starší, ale trochu divná, nicméně trochu stejný typ, krátké tmavé vlasy. Dobrý, strčím nález do kapsy, že jí to pošlu, běžím, běžím, pořád přemýšlím, jestli mám běžet až do Modřan nebo co, a kam asi tak doběhli ostatní. Běží se mi krásně, jako bych měla natrénováno.

Po „pár kilometrech“ se nicméně blíží konec chodníku, cesta nejasná, vlastně cesta žádná. Zastavím se, chvíli bádám, jestli ten konec oběhnu, ale protože nevím, jak to dál vypadá a zda cesta vede podél vody, tak si říkám, no nebudu dělat žádné harakiri, asi se otočím a báječně si užiju běh po proudu. Otočím se, chci běžet a hle, nohy těžké, ztráta disciplíny, psychika na dně. Běžeckou morálku mi nejspíš podlomil fakt, že cesta už dál nevede, nejsem schopná uběhnout už ani krok. Říkám si, no tak to je super, proti proudu to dám a po proudu si to neužiju, doslova se doplazím na tramvajovou zastávku, nastoupím do tramvaje a jedu zpátky. Prostě se vezu, protože sama bych nedošla, natož abych doběhla. Neměla jsem lístek, tak jsem si řekla, že kdyby náhodou nastoupil revizor, tak mu ukážu občanku té cizí ženské. A jela jsem domů.

Nevím, kdy mi to došlo, ale došlo mi to. Proboha, vždyť já to dělám celý život! Natrénovaně běžím proti proudu, protože JÁ HODNĚ VYDRŽÍM, JSEM RYCHLÁ A VÝKONNÁ, a jsem tak soustředěná na svůj výkon, že si vůbec nevšimnu, že vlastně běžím proti proudu, makám, makám, dřu a dřu, hlavně rychle, efektivně, zběsile… Nevím, jak s tímhle zjištěním naložím, nevím, kdy se otočím a popluji s proudem, ale až to nastane, tak snad to budu pořád já a budu mít svoji vlastní občanku.

Večírek s mými duchovními přáteli

Na večírek s přáteli nejsou u nás doma příliš vhodné podmínky, tak jsem je vzala do kina. Mé duchovní přátele, mého mladšího syna a malého souseda. Šli jsme na film Vládci lesa, což je animovaný příběh o děvčeti, které se zmenšilo do velikosti hmyzu a dostalo se do komunity lesních obyvatel. Film jsem si moc užila a doufám, že mí duchovní přátelé taky. Nemohla jsem se ani zvednout ze sedačky, jak jsem byla fascinovaná silou stromů, a velmi jsem cítila, že jsem na stromy napojená, že jsem jejich součástí. Uvědomila jsem si, že povrchně se dívat nestačí.

Strach z odhalení

Mám strach, že by se bůh dozvěděl, že:

Jsem slabá a udělala jsem to.
Jsem nejspíš zklamala jeho očekávání.
Nedokážu být stále optimistická.
Se bojím smrti a bolesti.
Možná na 100% nevěřím, že po smrti něco je.
Nejsem užitečná, jak bych mohla být.
Jsem v životě naplno nevyužila šance, které jsem dostala.
Jsem nedokázala lépe využít svoji práci.
Ač se snažím, stejně moc nerostu.
Pořád trpím neduhy, které jsem už dávno mohla překonat.
Mám přerostlé ego.
Nejsem tak šťastná, jak bych mohla být.
Nedokážu najít svůj talent.

Co mi došlo čtvrtý týden

Došlo mi, že někdy velmi vytrvale běhám proti proudu.
Došlo mi, že zatím nemám moc životní nadhled.
Došlo mi, že si málo vážím jídla.
Došlo mi, že i čůrání může být užitečné.
Došlo mi, že jsem na začátku každého týdne v sukni byla nemocná, ne moc, ale byla. (Po skončení programu jsem tři týdny myslela, že z postele už nikdy nevstanu, jak mi bylo zle.)
Došlo mi, že život se může stát v jakémkoliv okamžiku velkým dobrodružstvím.
Došlo mi, že je třeba hledat základní stavební částice událostí, které se mi dějí, že je třeba se stále ptát, proč v životě věci jsou tak, jak jsou, a nikdy to nenechat být.
Došlo mi, že mezi listy stromů, mezi mraky, mezi lidmi, prostě v tom prostoru mezi, je velmi zvláštní klid. 

A já přeji klid a samou srandu Vám všem.

Delfína