Zuzana

Dvacet osm dní v sukni

Když mne moje kamarádka oslovila, abych se připojila k jí vytvořenému programu osobnostního rozvoje „Dvacet osm dní v sukni“, bylo mou první reakcí/byť nevyřčenou/ – nikdy! Celý měsíc v sukni prostě chodit nedokážu, neměla jsem ji na sobě snad pět let. Nakonec jsem tohle „zarámování“ pro mne mnohem důležitějších poznatků a zážitků zvládla /i když ne stoprocentně/ a naučila se zase ten kousek látky používat… Cítila jsem se v něm mnohem jemnější, křehčí, dokonce důstojnější… Co bylo zvláštní, kromě chůze i držení těla se mi změnil nějak i obličej, a to, myslím, natrvalo.

I když teď sukni už zase tak často nenosím, tento měsíc opravdu změnil můj život. A nebýt sukně, nemělo by to ostatní, hlavní, určitě takovou sílu! 

Patřím ke generaci, která vyrůstala za totality, ve společnosti plné přetvářky, předstírání, bez valných možností cestovat a poznávat jiné země a myšlenkové systémy. I když v mé rodině panoval materiální dostatek, prostředí bohaté na intelektuální podněty, rodiče měli zajímavé a inteligentní přátele a na všech typech škol, které jsem navštěvovala, se našlo vždy několik výborných i na tu dobu čestných učitelů, jen těžko lze celkově hovořit o svobodné a uvolněné, tvůrčí atmosféře. Co se přece jen poštěstilo dostat v intelektuální oblasti, to scházelo v té emocionální, vztahové – ale snad to nelze rodičům a učitelům ani valně vyčítat; nad prostředí „reálného socialismu“ a normalizace, promíchané s nánosy dědictví jisté rakousko-uherské zatuhlosti, malosti a přikrčenosti, se v naší zemi dařilo dostat důsledně opravdu málokomu. A i ti nejliberálnější, nejosvícenější a nejuvolněnější se všelijak ohýbali, uhýbali a často hleděli emigrovat. Prostě osudová střední Evropa, oko uragánu.

Ano, nakonec všichni dělali, co mohli, jak se říká, až na těch pár udavačů a známých kreatur z řad spolužáků i vyučujících na naší fakultě; studovala jsem a dělala si vlastně, co jsem chtěla a co mne bavilo, zvláště pak po „revoluci“, kdy se nám otevřel celý svět… Další studium a práce v cizině, potom podnětná i společensky zajímavá místa doma v Čechách, noví přátelé…

Ale někde to tedy přece jen drhnout muselo? Správně, ve vztahové a emocionální sféře! Měli jsme zvláštní výchovu. Vyžadovaly se výkony, jen ty nejlepší, podobně jako v Americe, ale bez odpovídající podpory sebevědomí a sebelásky, kreativity a samostatnosti. No ovšem, takové hodnoty může předávat jen ten, kdo je převzal od svých rodičů a učitelů, že? A ti, kdepak by k nim v našich podmínkách let minulých přišli? A tak by se dalo pokračovat generacemi zpět a hloub… Na pořadu dne byla poslušnost, disciplína a plnění úkolů a požadovaných apriorních představ autorit. Tak se v nás ukládala postupně spousta zatuhlých „věr“ a přesvědčení, pevně ukotvovaných v našich myslích a srdcích, velmi často nevědomě…

Naštěstí se po převratu svět pro nás otevřel nejen ve vnějším slova smyslu, nýbrž i v tom vnitřním. Bylo možné studovat najednou úplně nové věci a nechávat se inspirovat lidmi, kteří za totality museli mlčet nebo byli v emigraci. A tak bylo možné plout postupně světem křesťanství, buddhismu, pak šamanismu... Pro mne byly duchovní směry vždycky nějak spojené také hodně s uměním, zajímalo mě, jak lidé přetvářeli v průběhu dějin uměleckou formou svůj duchovní svět, svou duchovní krajinu, hlavně ve výtvarném umění a literatuře. Ano, tím se člověk může samozřejmě zabývat pohodlně a krásně celý život – než mu dojde, že bez vlastníhovnitřního postupného přetváření je to jen trochu prázdná hra! Nač by mi bylo kochat se donekonečna krásnými měnícími se obrazy andělů a nořit se do pekel a rájů hrdinů světových literárních děl, když bych se nepokusila oslovit svého anděla, přijít na kloub svému peklu a ráji!

A tak jsem postupně na sobě začala pracovat a s proměnlivými úspěchy pracuji nadále…

-----------------------------

Program Dvacet osm dní v sukni představoval velkou výzvu. Už jen být oblečena po celou dobu pouze v sukni byl trochu problém, nebylo dost „materiálu“ pro různé příležitosti a při cestování a sportu vznikaly komické situace. Ale jako zarámování měsíčního snažení o povznesení naší duchovní cesty a zjemnění našeho ženství /v případě nás žen/ to byl tichý a důležitý spolupracující prvek.

Naše skupina (osm žen, dva muži) měla za úkol podívat se na svá negativní, omezující přesvědčení, identifikovat je, stanovit si svůj osobní záměr a nejžádoucnější cíle a sledovat vývoj měnících se hodnot v průběhu jednoho měsíčního cyklu. To vše s pomocí velmi originálních metod, které získaly na síle ve vzájemné provázanosti, načasování v rámci stanoveného období a také díky průběžnému vedení a podpoře ze strany naší koučky. Metodika tohoto procesu, postaveného na synchronicitě období, jevů a prožitků, na principu cykličnosti a na práci s živly a jednotlivými fázemi Měsíce, je popsána v úvodní části knihy, a tak se zaměřím pouze na své zážitky a vyznění programu pro mne osobně.

To, že princip podobnosti a synchronicity může mít velkou sílu, jsme mnozí četli už u C. G. Junga a jeho následovníků, ale jeho prožití si na vlastní kůži může člověku otevřít opravdu doslova celý nový svět prožitků amožností, jak dále pracovat s vlastním tělem i jemnohmotnými těly, jak propojovat vnější a vnitřní, nahoře a dole… Už jen plné uvědomění si, že vše na Zemi a v geosféře sestává ze stejných prvků, že vše je a všichni jsme propojeni, má obrovské důsledky - lze je dále rozvíjet v meditaci, při vizualizacích a při procesu asociování. Protože mých přesvědčení, týkajících se především rodiny, partnerství i přátel, ale také mého postavení ve světě a poslání (především s všudypřítomným důrazem na potřebu stále rostoucího výkonu a dokazování profesních a dalších kvalit), bylo hodně, bylo zajímavé sledovat, jak se v průběhu měsíce proměňují, často ve vzájemných návaznostech. Klíčovým obdobím byla pro mne v tomto smyslu první část našeho programu (od novu do první čtvrti Měsíce), odpovídající příznačně v synchronním pojetí období dětství. (Lze se asi shodnout na tom, že dětství je nejdůležitějším formujícím obdobím člověka.) Úplná smršť nutkavých myšlenek a přesvědčení postupně zaplňovala celého pavouka… Jak se toto má všechno vyčistit a zmizet? Moc jsem tomu vlastně nevěřila. Ale dynamika procesu a síla skupiny, využití inspirované Janovy hudby, vmalovávání sil živlů do pavouka i pomáhání si malováním mandal a hlavně potom tanec, který jsem v období Země přijala více za svůj, dělaly divy… V období živlu vody se přidaly i velmi živé inspirativní sny, které mne převedly přes nejedno úskalí práce s přesvědčeními. Postupně se to vše začalo pomalu přece jen uvolňovat, jako když se drolí skála…

Rozhodujícím způsobem mne skutečně oslovila a na mne zapůsobila práce s živly. Mám silný vztah k Matce Zemi jako k živé myslící a cítící bytosti, často se na ni napojuji (v meditaci i zpěvem) a také asi proto mne doprovodná Janova hudba k Zemi nejvíce zasáhla a vlastně „spustila“ moji touhu tancovat a vyjadřovat se tancem! Je to tak silný projev spojení se Zemí, vědomý dotek, v podstatě modlitba. Už jen toto považuji za velký přínos celého procesu pro mne…Také jsem si vyzkoušela - a občas ji dále aplikuji – metodu „Kam mne nohy donesou“, tj. vědomou chůzi spojenou s prosbou být „dovedena“ na místo, které bude mít pro mne nějaké poselství či sdělení. Nikdy mne nezklamala, jen musí být člověk bdělý a mít smysly „otevřené“… Dokonce jsem prožila pocit „obrácení úloh“ – hladila jsem skálu s intenzívním vjemem, že já jsem ta skála a že mé ruce patří ve skutečnosti Matce Zemi… Při práci se Zemí se vše mnohem rychleji a snáze uvolňovalo mimo Českou republiku (strávila jsem čtyři dny procesu mimo ČR) – což je pro mne významný poznatek, se kterým chci pracovat v další fázi našeho programu.

Protože jsem narozena ve znamení Raka, nejdůležitějším živlem, který mi ohromně pomohl při procesu čištění mých přesvědčení a jejich přeměně, byla voda. Doslova jsem v období spojeném s vodou (kolem úplňku Měsíce v rámci našeho cyklu) měla pocit, že stále „plavu“, všude jsem ji slyšela a cítila a doslova hmatatelně ji prožívala jako prostředek očisty nefunkčních přesvědčení, starých nánosů strachů apod. Silně jsem prožívala pravidelné meditace u Vltavy i prožitek symbolického „zrození se do nového“ u řeky /a částečně v ní/. Velkým zážitkem byl běh „proti proudu a po proudu“ řeky, synchronně s vnitřní řekou našeho života. Bylo tak těžké běžet proti proudu – přitom jak často to v reálném životě se „svojí“ řekou takto děláme… A jdeme tak vlastně zcela proti sobě. Cestu k myšlenému „bodu obratu“ od pohybu proti přirozenosti k  toku správným směrem jsem musela potom opakovat a cvičit znovu, natolik jsem byla v zajetí pevných zažitých schémat…

Více než kdykoliv dříve jsem v období vody vnímala přítomnost bytostí spojených s energií vody a naučila se pravidelně čistit ve vizualizaci vodou svůj vnitřní strom života. Toto cvičení provádím stále. Jsem přesvědčena o tom, že vědomé využívání komunikace s živlem, který je spojen se znamením zrození, má nesmírně silnou léčivou potenci. Velmi tento způsob jako léčebný postup doporučuji! Účinek se dle mého názoru násobí prací ve skupině (což byl náš případ), podobně jako modlitba vznášená velkým počtem lidí má násobně větší účinek než modlitba individuální… V „období vody“ se mi také otevřelo vnímání návodných snů nesoucích informace k dalšímu postupu v procesu, ale tuto schopnost je třeba kultivovat a doslova procvičovat, jinak postupem času slábne.

V současnosti hodně prožívám vztah k živlu vzduchu, učím se vnímat jeho kvality a vůbec jeho „smysl“. Nese v sobě tolik informací; už jenom symbolika mraků a čtení jejich poselství, pohyb a zvuky ptáků… V závěru našeho programu jsem si živel vzduchu „prožila“ při procesu „nadlehčování“ a „zlehčování“ našeho pavouka se všemi těmi vepsanými starými přesvědčeními – zde přímo jako by přesně v souladu s principy synchronicity nadnášel a odnášel vypotřebované a nepotřebné myšlenky, zpracované zatuhlé negativní vzorce… Pavouk bledl a démoni odlétali… Napořád?

Jakkoliv se mi krásně pracovalo se živly, Měsícem a Sluncem a synchronicitou, nelze říci, že by to byl proces jednoduchý a přímočarý. Zhruba po třech týdnech jsem při vší té usilovné (a také v této míře nezvyklé) mnohovrstevné práci cítila únavu a později (brzy po skončení programu) i skepsi. Může se to vše takhle jednoduše uchytit a vyčistit; jaké to bude mít asi trvání, co dál… Ale pochybnosti záhy zmizely - faktem je, že hlavní (ale i ta menší) úporná přesvědčení se opravdu uvolnila a otevřela se tak cesta k další práci a poznávání. Ze tří přání jsou už dvě v podstatě splněna a jedno je na dobré cestě:-D. A cesta nikdy nekončí:-D…

Zuzana